Setkání psů s vysokou agresí je sice obtížné, ale ne nemožné. Než se podíváme na to, jak to udělat pokud možno bezpečně a jestli to vůbec má smysl, pojďme se nejprve v rychlosti podívat na to, proč se náš psík chová jako vlkodlak o úplňku.

Zjednodušeně řečeno nejčastější důvody, proč náš psík štěká, vrčí nebo cení zuby, mohou být tyto:

Bojí se.

Možná má špatné zkušenosti, ještě častěji jich má málo nebo si v těch mezipsích setkáních vůbec nevěří. A nejrychlejší cesta k tomu, jak odstranit zdroj svého strachu, je zahnat ho! Psík rychle získá zkušenost, že chovat se zběsile je rychlá cesta k tomu, aby zdroj jeho strachu odešel, nebo ho alespoň jeho člověk od dotyčného zdroje odtáhl.

Je frustrovaný - chtěl by se potkávat, ale nemůže.

Častý jev u psích puberťáků obou pohlaví. Jde o období v jejich životě, kdy chtějí všechno a nejlépe hned! Nízká míra sebekontroly, nízký pud sebezáchovy, jen obrovský nárůst rozprouplných emocí. Často se tak vrhají do interakcí bez ohledu a bez respektu na druhé, jsou bezohlední a nedají si říct. To je důvod, proč je pak majitelé často zapínají na vodítko a aby nezpůsobovali jiným strasti, raději se začnou ostatním psům vyhýbat. Jenže tím se potřeba sociálního kontaktu u jejich psa nijak nesníží, jen vzroste frustrace. Tolik by se chtěli setkat a nemohou! A když by náhodou mohli, je toho na ně moc, a protějšky jsou pomalé a málo chtějí! Naneštěstí většina rozumných dospělých psů nijak netouží tyhle pubertální výrostky vychovávat, takže situace se zdá být téměř neřešitelná.

Je to introvert.

Psí setkání mu nic neříkají - má pár kamarádů, se kterými si tu a tam rád zajde na pomyslné pivo s čuchancem u kopřivy, ale o jiné psy vlastně vůbec nestojí. A když ho otravují extroverti tím, že by se potkat chtěli, raději je pošle i nevybíravě do háje!

Je z Klubu rváčů

Je to tak. I u lidí je děsná zábava pro některé kousky nechat si nabít při zápasech v Oktagonu, stejně tak někteří psi prostě konflikty mají rádi. Nejde ovšem obvykle o puberťáky, ale o dospělé jedince. Často se jejich agrese týká zejména stejného pohlaví, velmi velmi zřídka se stává, že je jim to prašť jako uhoď.

Jak ty na mě, tak já na tebe

To je skupina psů, kteří se vlastně chovají úplně normálně a dospěle. Jen se nebojí se ozvat, když je na ně někdo druhý hrubý či se zbytečně naváží. Ale v tomto případě zdravé sebevědomí a zpracovaná agrese vedou k tomu, že druhého zastaví, vymezí si svoje hranice, ale dál konflikty nehrotí. Takoví psi nereagují na druhé vždycky, jen někdy. Ale obvykle ví, co dělají a dělají to dobře!
Jak vidíte, ony ty důvody mohou být různé. A podle toho, jaký je váš pes, byste měli umět uřídit setkání tak, aby mu dávalo smysl.

Pro bojínky - je velmi důležité, aby se začalo společnou paralelní procházkou ve které na našeho psíka nebude nikdo tlačit, že se nutně potřebuje seznámit. Bojínci potřebují čas prodýchat se k možnosti si připustit, že protějšek mu možná neublíží. Je možné, že prvních několik procházek budete prostě jen chodit vedle sebe, dokud se bojínek sám nerozhodne, že by se na druhého šel přece jen podívat a pozdravit. Požádejte tedy protějšek, aby svého pejska nepouštěl navolno, a v případě, že váš psík o setkání bude stát, aby prostě počkal na místě a nechal vašeho pejska se přiblížit svým tempem a na vzdálenost, jakou bude považovat za bezpečnou.
U frustrovaných je to právě naopak - zatímco u bojínků bývá intenzivnější ten druhý psík, u rozjařených uštěkaných pubošů bude potřeba, abyste naopak vy drželi svého psíka, a dali tak možnost tomu druhému, aby se přiblížil. Možná, že odmítne - nevadí. I v takovém případě má váš pes výbornou zpětnou vazbu, že dokud se chová jako neurvalec, nikdo se s ním bavit prostě nebude. 
U introvertů a členů Klubu rváčů je možná lepší vyhnout se přímému setkání úplně. Možná bude i tak dost, a budou skvělí, když se zvládnou prostě jen procházet vedle jiného psa. Naučit se, že já mohu ignorovat a někdo jiný může ignorovat mě, i když jdeme vedle sebe, je pro tyhle skupiny psíků často ta nejrozumnější volba.

Zdravý a sebevědomý pes se vlastně může potkat s kýmkoliv z ostatních - jen prostě koukejte na něj i na protějšky, a řiďte setkání tak, aby se při nich cítili všichni pokud možno bezpečně.

A jak taková setkání řídit?

Na začátku dejte pejskům čas - vyndejte je z auta časově chvíli po sobě a nechte si mezi sebou dostatečný rozestup, třeba i třicet metrů. Neveďte je přímo na sebe, i vy svým tělem zůstávejte, jako byste se chtěli přiblížit velkým obloukem. Nechte psům dost času, aby se na sebe podívali, zhodnotili pachové a vizuální informace, aby se chovali sociálně na vzdálenost (čuchali, nechali značku), a teprve pokud uvidíte na obou stranách zájem, pomalu a opatrně se přibližujte. Vodítko klidně může být napnuté - pokud ho napne pes. Jste jako zábradlí, jste pevní a určujete svému psíkovi hranici, kam až sahá. Druhý pes, zejména, pokud je nejistý, si tu hranici bude ověřovat. Musíte být fér a pokud vidíte, že druhý pes hledá bezpečný prostor za harnicí dosahu vašeho vodítka, nikam blíž už se neposouvejte! V závěru se přibližujte klidně opatrně a po centimetrech. Psí seznámení začíná čumák na čumák - a někdy se může stát, že už v téhle fázi na sebe psi zareagují a k žádné výměně vizitek nedojde.
Ostatně někdy na sebe začnou reagovat i na mnohem větší vzdálenost. To nevadí. I takové setkání může být totiž velmi smyspluplné, pokud ho vy i protější tým ustojí. V takovém případě prostě jen zůstaňte stát, blokujte vodítko, aby se váš pes nemohl posouvat blíž k nepříteli, a prostě jen klidně čekejte. Oni tam nemohou vydržet takhle an sebe řvát celou věčnost… Jednoho krásného dne, jednu krásnou minutu se jeden nebo druhý ze situace odklopí, odkloní hlavu na stranu nebo dokonce i na vás. To je přesně ten signál, na který čekáte! Nabídněte mu odchod ze situace a případně mu s odchodem i pomocí vodítka pomožte. Otočte se a odcházejte s důrazným “Jdeme!” - je důležité, aby i vaše hlava mířila směrem pryč. Váš pes se do pěti kroků přidá k vám, vážně, fakt! V ten moment projevte radost nad jeho statečností, vždyť přece opustil situaci, která ho vážně ohrožovala a odešel z konfliktu! Báječný pes! Učí se tím, že to on sám má tu moc a sílu situaci opustit, to je báječná zkušenost! Jakmile se radujete a pes s vámi, nastává čas na jakoukoliv copingovou strategii - pohrejte si s hračkou, utíkejte pryč, házejte mu šišku… cokoliv, díky čemu si váš pes odfrkne a řekne si, že to teda ale celé fakt zvládl!

A dokonce i když je váš pes ten druhý, ten, který nabídne odchod až poté, co odejde jeho protějšek… nevadí. I touto zkušeností se totiž učí, že konflikty se dají řešit i takto - prostým odchodem z nich. A i když jeho emoce vřou o kousek víc, znamená to je, že potřebuje vaše pochopení. Holt pro něj ta situace byla mnohem těžší než pro protější tým, ale i tak je skvělé, že nakonec váš pes chtěl odejít. Takže radost a copingová strategie je na místě i tady!

Nebojte se zkušeností, ve kterých váš pes třeba i spadne do nějaké té reakce, pokud se vám podaří najít spolu taky cestu ven. Může to být pro něj posilující a časem uvidíte, jak se zkracuje délka reakce vůči tomu, že se pes na vás otáčí s výrazem “Tak kde máme tu hračku?!” A jednou už mu bude stačit třeba jen ta hračka nebo nakonec si prostě řekne, že se na to může vykašlat a prostě jen půjde pryč. Stává se to. Jen to chce čas a nějaké ty zkušenosti.

Nebojte se je dopřát i vašim psíkům, jen za podmínky, že to bude bezpečnou formou, kde obě strany předem souhlasí s průběhem interakce a jsou schopny svého psa bezpečně udržet!

Pro více informací o tom, jak psům pomoci taková setkání zvládat, doporučuji sérii webinářů Psí školy Koira - zejména Etiketu psího setkání a Vodítkovou agresi :)

Lenka

‍